Praní prádla aneb praní se s děckama.
Znáte to, chlapi. Jsme emancipovaní muži, a proto není pro nás problém uvařit, uklidit, ani postarat se o děti. Někdy ale přijde den jako ten včerejší a všechno je v háji.
Začalo to vcelku poklidně. Věra, moje manželka, jela na víkend s kámoškama někam do Jizerských hor a domnělou hlavu rodiny nechala „ať se postará“. Není to poprvé, tak v čem by mohl být problém, říkal jsem si. No a teď už to vím…
Děcka po mě už od rána skákala, až jsem nabyl dojmu, že je to to jediný, co se dá s tátou dělat. Následoval útok na nepřítele, ke kterému si přivolaly na pomoc dinosaury, a aby to nebylo tak snadný, přišel i Méďa… Tenhle útok jsem statečně zvládl, ale nečekal jsem, že ze zálohy na mě zaútočí i kamion s autíčkama, a tak byla první bitva prohrána. Nevadí, bylo ještě ráno a já se snažil dostat je do koupelny na ranní očistu. Po dalších dvou bitvách se mi tuhle smečku povedlo nahnat do koupelny. Mytí probíhalo vcelku úspěšně a jejich řádění jsem zarazil, až když se začaly honit a stříkat po sobě zubní pastu.
Po vydatné snídani v podobě lívanců to vypadalo v kuchyni jako kdybychom vařili a pekli pro nějakou armádu. Je pravda, že u vaření sice hodně nadělám, ale na to má šéfkuchař v kuchyni pomocníky, aby se o nádobí postaraly. Všechno nádobí jsme přenesli do vany, kde se odehrálo hromadné mytí. Děcka měli postaráno o program, já si mohl hrát na draka, který spálil pánev a oni odvážní „jinoši“ zachránili a umyli všechno nádobí.
Když skončilo hraní, přišel čas na tvrdou práci. Dle pokynů na papírku na lednici jsme museli splnit důležitý úkol. Vyprat, pověsit a vyžehlit všechno prádlo. Prvně jsem si myslel, že to bude tak na dvě pračky, ale bylo toho na pět. Karlík, ten starší, pětiletý, spolehlivě dohlížel na dvouletého Otíka, který třídil prádlo podle barev, a myslím, že i podle věku, pohlaví a toho, co se líbí a nelíbí. Za necelou hodinku jsme měli pět hromádek a po losování, která bude první, jsme už do pračky cpali první černou várku. Mezi tím měli holomci hlad, a tak následovala ovocná svačinka, po které přibyly k praní další tři věcičky.
Praní první pračky nemělo konce. Chtěl jsem být totiž ekologický a zvolil jsem eco program. Nikdo mi neřekl, že bude eco praní trvat téměř dvě a půl hodiny. Nevím kde je úspora energie na eco programu, ale zřejmě pere na studeno a s minimem vody. „Pi, pip…“, ozvala se pračka. „Konečně,“ pronesl Karlík a snažil se otevřít víko pračky. Povedlo se. Sice vypadlo několik kousků na zem, ale co, stane se. Když jsem se k pračce přiblížil, proběhlo mi hlavou asi patnáct set otázek a odpovědí. Všechno to černé prádlo bylo poseto malinkými bílými kuličkami. Vyrval jsem z pračky všechno prádlo, s nadějí, že kuličky jsou jenom na těch vepředu. Ale ne. Bylo to úplně všude. Přeci v blůzách, trikách, utěráku a plavkách nemohl být nějaký papírový kapesník, vždyť to nemá kapsy! Jako poslední kus z pračky jsem vytáhl Otíkovu papírovou plenku. A sakra. Tak už vím, kam po přebalení tu původní odnesl. Do koše do ale nebylo.
Snažil jsem se ze všech sil ty bílé „žmolky“ odtamtud dostat, ale bylo to nemožné. Prostě rozmočený papír a nějaká buničina na mokrém prádle. Ale dostal jsem spásonosný nápad. Prádlo pověsíme, usuší se a pak to z něj jenom oprášíme. LIDI, PROBOHA, NEDĚLEJTE TO! Ty bílé žmolky srostly s těma hadrama a některé kousky jsem musel brát žmolek po žmolku.
V tom se vzbudila děcka. Karlík s Otíkem mi sice pomáhali, ale způsob, jakým to dělali, mě přesvědčil o tom, že prádlo musím vyprat ještě jednou.
Večer, když byla děcka už na kutích, jsem byl emočně značně unaven, ale navzdory tomu jsem se pustil do žehlení toho, co uschlo. Po pozorném přečtení návodu na žehličku a kontrole teploty jsem do ní nalil vodu a čekal, než sevře „parní kotel“. Jako první šla Věrčina blůza. Byla značně pomačkaná, tak si říkám, chce to hodně páry… Můj palec přitlačil na parní knoflík. Ozval se známý napařovací zvuk a najednou jsem měl „déja vu“. Nasbíraný vodní kámen vyletěl na blůzu a před očima jsem měl zase milion drobných bílých kousků.
„Néééé,“ zařval jsem nahlas. Z pokoje se ozval dětský pláč… Tak já už půjdu.
